Tribuna pro návštěvu sv. Otce v Olomouci
Olomoucká mše ( Pavel Zatloukal, pro časopis Architekt, listopad 1995)

22. dubna 1990 navštívil papež Jan Pavel II., moravský Velehrad. Na nádvoří historického areálu byla tehdy proto postavena tribuna, na níž pak sv. Otec sloužil mši. Vzhledem k tomu, že oltář měl být viditelný ze všech stran, aby aktivní účast na mši byla umožněna doslova všem, a také proto, aby nedošlo k potlačení architektury jeho okolí, byla pro něj zvolena forma vyvýšeného, několikrát odstupňovaného pódia, krytého subtilní příhradovou konstrukcí. Jako prsty rozevřených rukou nebo take vrcholky palem střechu podpíraly vzhůru se větvící sloupy. Tribuna byla tehdy charakterizována jako:,,osobitá synteze funkčnosti s básnivostí „.

Ústřední objekt, pro jehož centrální partii použili přenesenou velehradskou tribunu, situovali do nejnižší části areálu. Její výraz však podřídili v rámci jiného, posunutého vyznění. A nejen proto, že se tribuna stala osou téměř 150 m dlouhé stavby. Úkol pak doslova přeplnili symbolickými významy a řadou historických reminiscencí. Symbolika čerpala především z aplikace základního a magického křesťanského čísla tři. Tribuna tak opět obdržela tři pořadí vrcholící třemi trůny, rovněž pozadí centrální partie bylo vícekrát děleno do tří částí, dvakrát po třech modulech obsahovala i boční křídla, tentokrát v horizontální poloze a k tribuně v neposlední řadě směřovaly tři základní komunikační paprsky sektorů pro účastníky mše. I po zběžném shlédnutí bylo dále zřejmé, že se tribuna proměnila v řadu evokací některých koncepčních prvků římské svatopetrské baziliky – v motiv rozpjaté náruče přilehlé kolonády a přirozeně i s kupolí nad osovou partií. A konečně, autoři, postavení před obecně závažný úkol, provázející ostatně veřejné architektonické zakázky především v našem století, tj. syntézu monumentality s nutností inovace a také s niterností, pokusili se odpovědět i na takto položenou otázku.